Abychom si trochu zkrátily čekání na tábor, provětraly spacáky, odpočinuly si na chvilku od školního shonu a užily si pořádně sluníčka, vypravily jsme se o víkendu 7. – 8. června 2014 do Potštejna na Vochtánku. A počasí nám opravdu přálo.

V sobotu ráno jsme se netrpělivě scházely na vlakovém nádraží v Rychnově, kde jsme těžší a větší zavazadla (hl. spacáky) uložily do auta a s batohy se vydaly vlakem přes Častolovice do Potštejna. Ve vlaku bylo plno, takže jsme rády vystoupily a vydaly se na cestu – směr Vochtánka. Vzaly jsme to zkratkou přes kopec a les. Postavily jsme nejprve jeden stan, který jsme si vezly, abychom měly kam uložit batohy, převlékly se do plavek a s obědem z domu se vrhly do stínu k řece a i do řeky. Čas utíkal a za chvilku už nám přijely i zbylá zavazadla a stany. Stanové městečko bylo postaveno, jen co by jeden okem mžikl. Mezi koupáním a sluněním jsme luštily a mimo jiné se dozvěděly, že některé medúzy mohou žít věčně, nebo že švábi mohou přežít dlouhou dobu bez hlavy.

Polovina z nás se s Vendy vydala na hrad, kde nás prováděla sestra skautka z Vamberka. Tam jsme se také dozvěděly o ukrytém pokladu loupeživého rytíře Mikuláše, proti kterému vytáhl se svým vojskem i Karel IV. Cestou zpět na Vochtánku jsme aspoň nalezly kešku, kterou nám ukázala Verunka. Druhá polovina mezitím na Vochtánce hrála různé hry na přemýšlení. Do večeře jsme stihly vyluštit a splnit úkoly, které nám zadal Mikuláš a slíbil, že nám za to část svého pokladu předá. A po večeři nám ho opravdu poslal po poslovi – pejskovi Belle. Bylo to něco sladkého na zub a Zelené historky, které jsme si ještě večer potmě zahrály. (Pozn. S Bellou přijela i s. Jarča, která s námi byla do nedělního rána a vezla nám zavazadla zpátky do Rychnova.) Po vyčištění zubů jsme se zavrtaly do spacáků a hned usnuly.

Ráno nás vzbudily sluneční paprsky. Po královské snídani jsme si vše sbalily, naložily do auta a užívaly si ještě poslední chvilky v údolí plné her, než jsme se vydaly na vlak. Ve 13 hodin si nás na nádraží v Rychnově převzali rodiče, a my, i když unavené, budeme na víkend pod stany nějakou dobu rády vzpomínat, a o to víc se těšit na tábor. Už jen 20 dní…  🙂