První dílčí sraz proběhl v pátek o půl páté, kdy se Kelly potkal s Aničkou R. na autobusovém nádraží, aby společně nakoupili. O půl hodiny později, když vyjeli z Lidlu s plným košíkem, se již potkali s prvními z dalších účastníků. V sedmnáct nula pět dorazil na sraz Lukáš a o deset minut později Petr, který však byl z včasného příchodu omluven, neboť odpoledne ještě vedl schůzku Divočáků a potom byl doma donucen k vysávání. Došlo k rozdělení jídla a vyrazilo se.
Cesta vrchem přes pole se protáhla jen lehce a kolem osmé už celá sedmičlenná skupina (ten pacholek Kelly nás nechal jít samotné) dorazila na srub. Ejhle, svítilo se. Na tom však není nic zvláštního, zvláště, když na srubu nikdo být neměl a člověk, který topí v kamnech, je naprosto cizí.
„Dobrý večer!“
Cizinec se sice snažil tvářit jako lupič, který nám přišel srub vybrat, a pořád od nás chtěl něco k jídlu, ale my jsme z něj strach neměli. Někoho napadlo, že byl to mohla být skautská osobnost, kterou nám Kelly slíbil. Nakonec už to Kelly, který se do té doby schovával za skříní, nevydržel a vylezl: „To vám není divné, že je v našem srubu naprosto cizí člověk?“
Hmm, zřejmě nebylo, takže Kellymu nakonec nezbylo, než představit cizince jako bratra Vlka, vůdce čekatelského lesního kurzu Sursum a instruktora Ekumenické lesní školy. Naděje, že bude Vlk považován za vykradače chat a účastníci se s ním na seznámení poperou, tedy vzaly za své.
Nic však už nebránilo vzniku šopského salátu, devět nožů se pustilo do díla a brzy byl hrnec plný. Po jídle se začalo první herní aktivitou boje o antarktickou ropu, na kterou navázalo Vlkovo povídání o třech principech. Závěrem došlo k letu balónem a volbě hodnot pro náš vznikající kmen důležitých. O detailech se však rozepisovat nebudu. Jsou věci, které je lepší zažít, než o nich pouze číst.
Volný dlouhý povídací večer končil zhruba o půlnoci na zemi ve spacácích. Po dvou hodinách pak bylo nutné vstávat a přikládat, aby teplota ve srubu nespadla pod bod mrazu, ale když se o tuto službu podělila celá skupina, znamenalo, že každý vstával jen zhruba 0,3 krát za noc, což se dalo vydržet.
Předbudíček v 6:30 využili Kelly s Vlkem, aby se vykoupali v řece a schovali spícím účastníkům snídani, hehe.
Ihned po standartním budíčku následovala rozcvička, jejímž obsahem bylo přenášení papírků s obrázky kamenu, nůžek a papíru tak, aby ve finálním stříhání došlo k vítezství na co největším počtu stanovišť. Přes veškeré počáteční holedbání byl nakonec tým ve složení Pavel, Petr a Jirka poražen podceňovanými: Tomášek, Aničkou, Eli a Lukášem. Tlesk, tlesk.
„Snídani jsem vám schoval a řeknu vám kde, pouze když správně vyluštíte PIN.“ Hladoví účastníci se tedy museli probíral marastem jakýchsi sedmiciferných čísel, jenž na ně nachystal Kelly, který jakožto student matematiky je čísly někdy (aspoň se mi zdá) skoro posedlý. Nakonec se ovšem Kelly nažral, snídaně zůstala celá a účastníci se tak mohli pustit do jídla.
Po jídle jsme vyprovodili Vlka, jehož už bohužel čekaly bezodkladné povinnosti a který se už nevrátil, ačkoli většina účatníků mínila, že určitě neodchází, a jen se tak tváří, aby nám v lese mohl tajně připravit nějakou hru.
První sobotní povídání bylo věnováno povinnosti k sobě. Třičtvrtě hodinové přemýšlení nad zadanými otázkami se mi zdálo trochu dlouhé, ale zase to asi bylo potřeba. Navíc pořád nevím, jestli se může zub kousnout, nebo jestli se může nůž říznout. To mě zaujalo.
Naivní Kelly si myslel, že oběd uvaří dva lidé za necelou hodinku, nakonec nás vařilo šest a to téměř celé dvě hodiny. Kelly s Pavlem během té doby pobíhali venku, dělali dříví a pokáceli jeden suchý strom, který jsme pak museli odpoledne tahat dolů a řezat a o kterém nakonec nikdo nedokázal určit, co je to za druh. Olše a dub, to bylo velké rozpětí.
Oběd se nakonec velmi podařil. Zvlášť Petrovi jakožto hlavnímu kuchařskému řiditeli patří uznání. Navařil toho dokonce tolik, že rizoto i polívka se dojídaly až do pozdního večera.
Dlouhý polední klid si někteří zpestřili fotbálkem a jiní mytím nádobí. Jestli ti, kteří myli, byli naštavaní na ty, kteří si hráli, se mi zjistit nepodařilo.
Před započetím Kellyho druhého povídání dorazil Tulák a rovnou si šel chystat cosi do lesa. Skládali jsme z papíru roverský znak. Ale nešlo mi to tak rychle, jak jsem chtěl. Navíc Tomáš s Ančou na to byli dva a není divu, že to tedy složili dřív než já. Sice jsem se snažil přesvědčit ostatní, že ho mám aspoň složený krásněji, než ostatní, ale moc už jsem stejně neuspěl.
Ich dien – Sloužím. I historický úvod k tomu byl zajímavý. Povídání o rytířích, lesoškoláckém šátku a ideálech. Kdo jsme my, co znamená být roverem a proč. Kelly nakonec zarámoval výzvu a Tulák si nás na ni odvedl.
Museli jsme prolézt provázkovou pavučinou, ale pozor, každým okem mohl projít pouze jeden z nás. Nejprve jsme prohodili Pavla, pak transportovali prkennou Aničku a byli jsme rádi, že ji nakonec Pavel chytil (to by mu Karel dal, kdyby ne). Postupně se podařilo dostat se přes síť všem. Jen ten habán Petr, který šel poslední, měl trochu problém.
Svačina a po ní už nachystaný Chip s povídáním o akcích bývalého roveského kmene a řadou fotek. Bylo toho hodně. Některým interním vtipům, které si mezi sebou házeli Tulák, Chip a Kelly jsem neporozuměl, ale zase bylo vidět, že spolu leccos prožili a že jim spolu bylo dobře. To jsem zvědav, co všechno spolu prožijeme my.
Přechod mezi minulostí a budoucností realizovala výměna Chipa za Tuláka, který už měl nachystanou pozvánku na pěknou řádku nadcházejících akcí. Zaujal mě Svojsíkáč pro staré páky. A prý by se v něm s námi ráda utkala i bývalá roverské garda. Myslím, že bychom jim dali pěkně na frakáč, pupkáčům.
Večeře.
Chvíli jsme čekali na Jindru, který si doma dával vanu a dorazil ve čtvrt na devět. A pak už to mohlo vypuknout. Vrcholový program – aspoň Kelly to říkal. Hra na třetí princip. Nejprve nám pustil krátký rozhlasový pořad o Dagmar Skálové a jejím šestnáctiletém věznění v komunistických kriminálech a poté jsme vyrazili ven, abychom si zkusili tu dobu aspoň trochu prožít a konfrontovat s ní naše ideály. Všichni jsme prošli vyšetřovnou StB a po nezdařených pokusech přejít státní hranice na západ jsme skončili každý aspoň jednou v kriminále, kde nás dozorci nemilosrdně šikanovali. Nakonec nezbylo než se odhodlat k zoufalému činu a pokusit se o revoluci…
Následovala podnětná zpětná vazba a potom už se uvolněný večer táhl v pohodové atmosféře až do půl jedné, kdy Kelly zavelel spát. Bylo to asi akorát, protože už se mi kližily oči, ale musím se přiznat, že mi tam bylo s ostatními účastníky opravdu dobře.
Leže ve spacácích jsme ještě nakonec vyprosili na Kellym hororový příběh. Skoro mi místy tuhla krev v žilách, když v tom starém opuštěném sudetském domě zaslechl z podkroví kroky. Lehce pršelo a schody vrzaly. Nakonec ale napětí skončilo úlevným smíchem a my se mohli spokojeně odebrat do říše snů.
V neděli ráno už jen sbalit, nasnídat, uklidit, dodělat dřevo a odchod. Zvládli jsme vše nečekaně rychle a deset nula pět jsme vyráželi směr Rychnov. Lehce pršelo, takže jsme byli trochu mokří a trochu promrzlí, ale i ta zpáteční cesta byla super, skvěle jsme si popovídali a navíc jsme mohli ještě dozpracovat celý víkend. Také jsme domluvili na příští neděli plánovací akci a doufám, že se to vydaří a ještě do prázdnin aspoň na dvě nějaké akce vyrazíme. Ale teď už končím, protože musím do vany a pak asi spát. Docela nám na té víkendovce dali do těla!
Zapsáno v neděli 16. března večer
